RR 92/2013

Nakladatelství: Revolver Revue

V červnu zemřel hudebník a básník Filip Topol a výtvarník Rudolf Dzurko, držitel Ceny Revolver Revue. Publikujeme řeč, kterou nad rakví Filipa Topola pronesl Viktor Karlík, a texty za Rudolfem Dzurkem od Věry Novákové a Pavla Brázdy. Třetím mužem, jehož život a dílo v podzimním čísle připomínáme, je literární kritik a vědec Přemysl Blažíček. Jeho portrét napsal Adam Drda jako pokračování volné série o mimořádných osobnostech současné a nedávné české kultury a společnosti, započaté v RR č. 89.

„H. hulil jako komín. Až v těch posledních měsících, než umřel, kdy doufal, že anděl smrti se dá možná zahnat, možná přesvědčit, s tím přestal. Koupil si poslední krabičku cigaret, otevřel ji, ale nenačal, umístil ji na skřínku vedle obrovského stolního zapalovače, zakoupeného v Londýně krátce po válce, a řekl mi: Zbláznil bych se, kdybych neměl doma cigáro.“Autorem povídky Můj přítel H. je Meir Lubor Dohnal, vedle ní otiskujeme prózy Aleny Wagnerové a Adama Geberta. Výbor z Básní Jaromíra Jágra připravil Lukáš Hrdý. V rubrice Scenáristická dílna představuje Martin Ryšavý Jaroslava Žváčka.

Martin Machovec otevírá v tomto čísle RR seriál Ze stolu M. M., v němž bude uvádět dosud neznámé texty „autorů více i méně známých, převážně z tzv. undergroundového okruhu či s ním tak či onak souvisejících“. První z nich napsal „rozervaný beatník“ Petr „Peťák“ Lampl. Velký tematický blok, který ve spolupráci s RR připravila Gabriela Romanová, je věnovaný podzemnímu časopisu Sado-Maso: obsahuje rozhovory s jeho (spolu)tvůrci, bibliografii i obrazové dokumenty.

Po Blexbolexovi představuje Juraj Horváth, ve spolupráci s Janem Čumlivským, další vynikající postavu současné ilustrace a grafiky, Henninga Wagenbretha. Světově proslulý je i český malíř Miloslav Moucha, který v interview s Petrem Hořejšem komentuje skutečnost, že pražská Národní galerie dodnes nevlastní žádný jeho obraz, slovy: „Někdy je lepší někde nebýt než tam být.“ Cyklus nových maleb Josefa Žáčka se jmenuje Velká krajina, Julia Koudela Hansen-Löve patří k výtvarníkům mladších generací, jejichž práce v RR uvádí Petr Vaňous. Cyklus Ateliéry pokračuje návštěvou u Romana Trabury. Karel Haloun se v minulém čísle zaměřil na krásu Asfaltů, tentokrát se soustřeďuje na „lesk a bídu“ Samorostů, zatímco Petra Babáka zaujaly práce Terezy Houdkové, která „všude, ve všem a vždy vidí šperky“.

„Pokud se […] shodneme na tom, že věda je to, co prezentují oficiální odborná pracoviště a co dostává institucionální podporu, pak musíme za standardní produkty vědeckého badání považovat i brožurky z padesátých let opakující stranické fráze a tím fakticky připustit, že v uměnovědě se spokojíme i s verbalismem pohotově přizpůsobeným apriorním ideologickým šablonám dané doby. K takovému pojetí se sice nikdo oficiálně nehlásí, přesto se běžně praktikuje dodnes – přičemž zvlášť úspěšně se po padesátých letech rozvinulo v období tzv. normalizace, které znovu nastolilo vládu bezzásadové profesionální rétoriky, jen s personální a generační obměnou,“ konstatovala Pavla Pečinková na konferenci „Mezi východem a západem. Jak se v poválečném Československu psalo o výtvarném umění?“ v příspěvku, v němž se zabývala současným hodnocením české uměnovědy padesátých let tak, že se setkala s převážně odmítavými reakcemi.

Na její text navazuje kritický Couleur a zpráva z předání Ceny RR za rok 2012 fotografu Ondřeji Němcovi. Přílohou podzimního čísla je Jedna věta Jeana-Gasparda Páleníčka.